Příběhy
takových je tu spousta... přijďte si je poslechnout

Tož.... kouzelné Bílé Karpaty....


Kraj typický svým unikátním "pasekářským" osídlením, opředený tajemnými příběhy, dnes proslavený díky románu o "žítkovských bohyních", které z pohledu obyčejných lidí byly obdarované nepochopitelnými a nadpozemskými schopnostmi, věděly, co se stane, radily v lásce, dokázaly ovlivnit osud, pomáhaly uzdravovat lidi i domácí zvířata - míní se tím krávy, koně apod, jejichž život měl často větší cenu než lidský... Život tu byl těžký, chalupy daleko od sebe, políčka plná kamení, obživu si lidé museli tvrdě vydobýt z ne příliš úrodné země, tak nezbývalo než kopat a kopat... od toho název Kopanice.... Peněz nebylo, koupit si neměli nic za co, ani kde, tak museli vše včetně živobytí stvořit sami - utkat látky, povyšívat... aby byly děvčice pěkně oblečené aspoň do kostela nebo k muzice, kde sa mohly ukázat chlapcom... A tam mosely jít pěkný kus pěšky!

A také to nářečí, prolnuté se slovenštinou... kousek si přečtěte z knížky "Kopanice spomienkami šperkované" od rodačky Marie Gazdové-Kročilové, jejíž poezii doplnil nádhernými fotografiemi Pavel Bezděčka:

"Chodníčky laskané

pre dzeci milučké

chodníčky mladosci

pre dušu radosci


Chodníčky laskané

s matkú sú zvjazané

a ty zafúkané

v pamecách skované...."


Stojí za to si ji prohlédnout... a nebo koupit....

Bohyně..zůstávaly v úctě u těch, jimž pomohly, ale mnohými "vzdělanými" byly prohlašovány za podvodnice dokonce i soudně stíhány. Zajímavé je, že bohyně neměli v lásce ani faráři a zvláště v dobách "materialismu" hlavně "nositelé pokroku a vědeckého světonázoru" a tyto ženy byly ze společnosti postupně vypuzovány... žily pak raději na samotách, stranou od lidí. Přitom " se k nim utíkali pro radu a pomoc jak bídáci v halenách, tak páni ve zlatých kočárech, od Prešpurka až po Tatry a Varšavu..."

Příběh ... od samého autora knížek o bohyních, Jiřího Jilíka, jaký byl jeden z jeho prvních zážitků se setkání s bohyní Irmou Gabrhelovou - cituji z jeho knihy Žítkovské bohyně (2005):

" Chcece vedzec? Tož dobre..."

Přežehnala se křížem a slova plynoucí z úst, vyslovovaná stejně dnes jako před stoletími, začala naplňovat jizbu: " Ve meno Otca i Syna i Ducha Svjatého. Začínám temu Jurímu prvýkrát.Jako sa ci povedze na tvojém biélém sviece, na tvojém zdraví, sčascí, božiém požehnání. Já to zadávám na čjérné pusté hory. Tam ty trápenosci, cažkosci, uhybujce, ustupujce, vy sa od teho Jurího ubierajce, vy v něm němajce moci. Ani ve dně, ani v noci..."

Vosk rozpuštěný na plotně a vylitý do studené vody se srazil do bizarních tvarů. Stařena se na mne zadívala jiskrnýma očima.

"Pójdzece na veselie?""Ne," kroutím hlavou. " Na svatbu nepůjdu"

"Budze svatba u vás v rodzině..."  V duchu se proberu rodokmenem příbuzenstva.

"Ne, ani v rodině svatba nebude."  "Ale budze, budze....," řekne přesvědčivě.

No vida, říkám si v duchu. Netrefila. Mám důvod nevěřit a zarputile se ho držím, neboť na rozdíl od jiných zvěstí, které mně sdělila, tahle byla jednoznačná: buď svatba bude, nebo nebude. Mezi tím nic není. A kdyby měla být, musel bych to přece vědět.

" Kedz něbudzece kurici a maso jezci, budzece duho žic," pokračuje.

Ale na svatbu nepůjdu! Pomyslel jsem si ironicky.

Vrchovou cestou šlapeme vpodvečer zpět k silnici. Po pravé straně horenka Chabová, vlevo v dáli před námi táhlý hřbet Lopeníka. Moravské Kopanice. Kraj drsných krás. Krajina teď na podzim působí dojmem, jako by v ní byla skryta nějaká záhada. Stejně jako v lidech.

Už zas jsem náchylný k meditaci. Ve skutečnosti je to jen přelud. Dojem rozdrážděných smyslů. Pravdu mají ti, co říkají, že jde o folklor. Něco jako výšivka na košili.

Nic víc.

Na shledanou, Kopanice!

Když přijdu domů, nejdříve vždycky prohrábnu poštu na televizoru. Toho dne přišel jediný dopis - svatební oznámení mého synovce. ""


Zajímavé čtení:

Jiří Jilík - Žítkovské čarování (2013), Žítkovské bohyně (2005)

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Marie Gazdová-Kročilová - Kopanice spomiénkami šperkované (2003)

... příběh Jízdy králů

Co to je? Jací králové?

Je to jedna z tradic, která se předává po dlouhé generace na Slovácku, k nám nejblíže ve Vlčnově, kde se prolínají Bílé Karpaty se Slováckem, tam "začíná víno a končí slivovica" - nebo je tam spíš obojí.... Co je Jízda králů - podobá se  obřadu přechodu chlapce v muže (protože "král" musí být panic = cca desetiletý), ale nejspíše to zároveň znázorňuje útěk uherského krále Matyáše Korvína po prohrané bitvě s českým králem Jiřím z Poděbrad r. 1469, kdy prchal převlečený do ženského oděvu s malou družinou ochránců

Dnes se Jízda předvádí tak, že jede chlapec ( prchající král) v dívčím kroji na bílém koni s růží v ústech (aby nepromluvil a neprozradil se). Ochraňují ho 2 pážata ("bodyguardi") a další členové družiny vyvolávají po kolemjdoucích žádosti o příspěvek pro krále, aby mohl založit nové království. Vyvolávky jsou vtipné, chlapci si vše chystají dlouho dopředu, jezdí na koních, aby si na sebe s nimi zvykli. V neděli ráno požádají starostu o povolení k Jízdě, pak jedou vesnicí nejdřív sami, pak i s průvodem krojovaných účastníků a s muzikou. při poslední jízdě jelo na koních téměř 30 mladých chlapců (ti z družiny měli by být ve věku odchodu na vojnu).  Tento zvyk byl tak silný, že se udržel dodnes na několika místech - Vlčnově, Hluku, Kunovicích a Skoronicích. Ve Vlčnově se předvádí každý rok poslední neděli v květnu, v Kunovicích každý druhý rok po polovině května, v Hluku zase každý třetí rok - aktuálně 2017 - na přelomu června a července a nakonec ve Skoronicích (Kyjově ) jednou za 4 roky. Je to tak unikátní záležitost, že Jízda králů byla zapsána na List nehmotného kulturního dědictví UNESCO, podobně jako mužský tanec Verbuňk, který vždy můžete vidět při večerech u cimbálu, při folklorních slavnostech, ale při kdejaké dědinské zábavě, protože je to tanec běžně používaný - ukazuje, jak je chlap nejen sebevědomý a tělesně zdatný, ale že umí poručit muzice, prosadit svou autoritu a předvést se - jak ten kohút na smetišti...

Miškáři...

nemá tam být "i" ??? Ne, nemá, protože je to od slova "miškovat", což znamená "kastrovat". Miškáři - zvěroklestiči - byli předchůdci dnešních veterinářů, velevážení mistři, na kterých závisely životy lidí. Nevěříte? Nezapomeňte ale, že kdysi byl největším majetkem dobytek, domácí zvířectvo - mít třeba krávu znamenalo zajištění obživy... Například:  dobytek a zvířectvo, když se vykastrovalo, bylo nejlepším pomocníkem při polních a lesních pracech - protože jen vykastrované bylo klidné! Z býka se stal vůl, z hřebce valach... například vykastrovaní vepři přibývali rychle na váze a nerozptylovali se obtěžováním prasnic - na to bylo jen několik vyvolených šťastlivců...  Miškáři měli svůj "šifrovaný" jazyk, chodili za prací do světa a byli nositeli pokroku a novinek do zaostalých vesnic.. A také nositeli peněz - proto byli mnohdy cílem lapků... Působili v Rusku, Polsku, na Balkáně, skoro v celé Evropě, museli mít licenci, uměli cizí jazyky a právě z Kopanic byli vyhlášení jako nejlepší odborníci.. protože když by jeho vinou zvíře zahynulo, musel by ho miškář zaplatit a mohl by být i z cechu vyloučen... Jejich nástroje, oblečení a pomůcky uvidíte právě v Domku zvěroklestiče v Komni, ale hlavně v Muzeu Bojkovska v Bojkovicích, kde se dozvíte i spousty zajímavých historek a příběhů. Díky prozíravosti komenského starosty Karla Navrátila a řediteli Muzea Bojkovska Tomáši Hamrlíkovi byl tento domek zachráněn a stal se připomínkou tohoto  zajímavého, důležitého a dnes už neznámého řemesla našich předků.

                   Příběhů si u nás můžete vyslechnout spoustu... pokud naslouchat chcete....